Samotné slovo „kolorimetrie“ nám napovídá, že v této metodě půjde o barvy. Přesněji jde v kolorimetrii o průchod světla vzorkem. Vzorek, ve kterém najdeme dané chemické látky hodně, bude propouštět světelný paprsek mnohem méně než vzorek s minimálním obsahem stejné chemické látky. A přesně o to v kolorimetrii jde.
Při této metodě používáme zařízení, které se nepřekvapivě nazývá kolorimetr. Díky němu dokážeme změřit, kolik světla daným vzorkem projde – toto množství nám udává veličina transmitance (T) nebo její blízce příbuzná veličina absorbance (A). Pomocí námi sestrojeného grafu tak dokážeme určit množství látky, která nás zrovna zajímá.
Žáci navštěvující volitelný předmět Laboratorní techniky pro přírodní vědy se s kolorimetrií tento týden nejprve museli seznámit. Téměř bez problémů dokázali připravit různě koncentrované vzorky a následně pomocí kolorimetru změřit hodnotu jejich transmitance (ta se udává v procentech). Další krok je poměrně náročný a snad ani studenti gymnázia by jej samostatně nezvládli – je totiž potřeba sestavit tzv. kalibrační křivku. S její pomocí pak v závěru experimentu vypočítáme koncentraci neznámého vzorku, u kterého změříme transmitanci. Z postupu práce by nám mělo být jasné, že se jedná o poměrně náročnou aktivitu, kterou bez problémů zvládají především výzkumníci v oblasti chemie, biochemie, molekulární biologie a fyziky. Našim deváťákům ale tato metoda pomůže rozvinout zručnost, schopnost navrhnout postup a při práci se jej držet, schopnost vyhodnocovat experiment a vyvozovat z měření obecné závěry.
Stručněji řečeno: „Dnes jsme měřili barvy a světlo!“.
Bc. Jiří Tomeš
